/
200 Views0
je-mi-30

To, že si vždy na konci každého roku píši veřejně své každoroční shrnutí, je už pro mě taková tradice. Tentokrát ale výjimečně bych si podobný článek ráda napsala i pololetně.
Proč? Protože jsem na konci června oslavila další životní milník: třicetiny.

Když jsem začínala vysokou školu, třicítka mi vždy přišla jako věk ala "napůl skoro v hrobě". Když jsem teď tento věkový milník vážně přesáhla, došlo mi, že je to jen další číslo a že se s radostí nyní ohlížím zpět a jsem za spoustu věcí moc ráda.

Tento článek jsem tedy spíše pojala jako takový trochu zamýšlecí. Možná bych ho i nazvala jako seznam věcí, které bych řekla svému 20letému já a kterým třeba i někoho z vás možná k něčemu inspiruji.

Pro mě je to zároveň taková krásná osobní reflexe posledních 10 let. Toho, co se povedlo, toho, co se vážně nepovedlo a koho nezapomenutelného jsem potkala.

 

1) Dobrovolnictví jako základ poznání

dobrovolnictvi
Průlet letem světem: od dětství, přes Indonésii, období v AIESEC až po zahraničení a dobrovolničení v "eko" oblasti.

Jedna z věcí, která mě do 30 let nejvíce posunula, bylo dobrovolnictví, které jsem v nějaké formě praktikovala pravděpodobně odjakživa.

Když jsem byla malá, bylo to ve formě věšení a čištění ptačích budek, čištění studánek anebo dalších podobných „přírodních“ činností.

Nejvíc činností v rámci dobrovolnictví jsem zažila na vysoké škole. Tam jsem dobrovolničila v mnoha různých oblastech a vlastně i zemích.

V Indonésii jsem díky výuce angličtiny strávila 3 měsíce.

V rámci svých 3 studijních pobytů v zahraničí jsem si dobrovolničení taky užila. 

Ve Švédsku jsem díky pomáhání ve školním Erasmus klubu mohla vyjet na týden zdarma do finského Laponska, ve Finsku díky stejné činnosti do Petrohradu a v Anglii jsem se přidala do zahradnického klubu, kde jsme společně okopávali "kampusovou zahrádku".

Poté v Česku jsem v rámci svých aktivit ve školní organizaci AIESEC spoluorganizovala podnikatelskou konferenci pro několik set účastníků a i vedla tým zaměřující se na péči o přijíždějící mezinárodní stážisty.

Spousta dobrovolnictví ale byla i jen tak pro radost. Mezi to patřilo třeba čištění odpadků v rumunském Banátu přes Hnutí Brontosaurus.

 

Co přináší dobrovolnictví?

Dobrovolnictví mě nejenom zavedlo do míst, kam bych se často ani nepodívala, ale taky mě spoustu naučilo.

Naučila jsem se pracovat v týmu (a dokonce ho i vést) a pochopila jsem, co pro mě je a co pro mě není.  Zároveň jsem si našla i nové koníčky, které jsem do té doby nečekala, že by mě bavili (například zahradničení).

Do toho jsem u toho potkala i spoustu skvělých jedinců, na které doteď nostalgicky vzpomínám.

Mezi tyto jedince asi nejvíce patří moje 70letitá Erasmus koordinátorka na univerzitě v Anglii, se kterou jsem se ve volném čase hrabala v hlíně v zahradnickém klubu a která mi asi dlouho bude sloužit jako vize toho, jakou energii chci v jejím věku mít.

Dobrovolnictví je jeden z nejsnazších způsobů, jak si vyzkoušet a naučit spoustu nových věcí. 

Co vidím jako velkou výhodu dobrovolničení je i to, že v rámci něho je možné si vyzkoušet prakticky téměř všechno.

Člověk si díky tomu taky často najde věci, kterým se do budoucna rozhodne věnovat. Já si takhle vyzkoušela například marketing, PR, organizování akcí anebo i průvodcování.

Zároveň v rámci dobrovolnictví experimentování hlavně nic nestojí a je možné se v něm poměrně hodně "vyřádit".

 

2) Dvacítky jsou pro experimentování

Tenhle bod krásně naváže na ten předchozí.

Za svoje „dvacítky“ jsem si vyzkoušela spoustu různých věcí. Dost často jsem se totiž nemohla rozhodnout, kterou cestou bych se chtěla vydat, a tak jsem prostě zkusila vše najednou.

Ať už to bylo to, že jsem nevěděla který ze 3 vysněných oborů studovat, a tak jsem si vystudovala všechny tři. Stejně tak jsem si nebyla jistá, kterou kariérní cestou se vydat, a tak to skončilo u toho, že se díky tomu věnuji v současnost pracovně více naprosto odlišným aktivitám.

Pro spoustu lidí tohle může vypadat jako rozlítanost. Mně tahle rozlítanost ale umožnila zkusit si spoustu různých věcí a hlavně si i ujasnit, že potřebuji v životě větší pracovní variabilitu, aby se mi věci neomrzely. U dělání jedné činnosti se totiž začnu poměrně hodně mentálně nudit.

 

3) Když vám někdo řekne, že něco nejde, tak o to víc se o to snažte

Tahle část bude asi nejkratší.

Dost často jsem v životě slyšela, že něco nejde, že na to nemám a že na to nejsem "dost to a to". A většinou to byla přesně ta věta, kterou jsem potřebovala slyšet, abych se začala více snažit a ukázala, že to jde.

Ať už když mi někdo řekl, že neudělám maturitu na vyznamenání, že si o mě nikdo ani kolo neopře anebo že jestli si vážně myslím, že moje knížky bude někdo kupovat.

Odrazování člověk potká ve všech sférách. Hlavní ale spíše je to, co si z toho každý z nás vezme.

 

4) Neříkejte „ne“ jen proto, že se bojíte

nebat-se
Věci, co mi v minulosti způsobovaly poměrně dost hrůzy. Být vidět (i v médiích), veřejné mluvení (ať už na diskuzních klubech, v porotě nebo i jako VŠ vyučující) či mluvení na kameru, psaní a focení knížky anebo oblékání se "tak trochu jinak". 🙂

Tenhle bod souvisí s tím předchozím. V minulosti jsem se hodně často do něčeho nepustila jen proto, že jsem se bála. Ať už toho, že se to nepodaří, že si moje okolí bude myslet „bůh ví co“ anebo z nějakého dalšího iracionálního důvodu.

Čím jsem starší, tím více ale vidím, že je mi tohle jedno. Je mi už mnohem více jedno, kdo si co bude myslet a kdo mě bude jak vidět.

Jasně, pořád je tady dost velký prostor pro zlepšení. Když to ale srovnám se situací 10 let zpátky, už jsem naštěstí dost jinde.

Stejně se vždycky najde někdo, komu nesednu, kdo mě bude nesnášet nebo kdo mě bude pomlouvat. Moje povaha prostě nemusí sednout každému a chápu to.

Zavděčit se všem je nemožné. Proto nemá cenu se o to ani snažit, ale raději se snažit zavděčit sám sobě. Protože hlavní spokojenost je ta nejdůležitější.

 

5) Spoustu věcí pokazíte… ale za deset let si na ně ani nevzpomenete

Jeden z častých důvodů, proč lidé raději něco ani nezkusí, je proto, že se bojí neúspěchu. Bojí se, co na neúspěch řekne jejich rodina, jejich blízcí anebo i oni sami.

Co jsem ale zjistila já je to, že největší kritici jsme vždycky my sami. A zároveň to, že buď si po pár letech na své neúspěchy často ani nevzpomeneme anebo si najdeme jiný způsob, jak si své sny realizovat.

 

Můj největší "fail"

Já dlouhou dobu jako svůj největší fail považovala to, že jsem se nedostala na studijní program do USA.

Univerzita, kde jsem studovala, nabízela studijní programy do USA, který měl dvoukolové přijímací řízení: přihlášku a poté pohovor. Znala jsem osobně několik lidí, co se tam dostali, a věděla jsem, že to není úplně nerealistické.

Zároveň jsem do té doby nebyla zvyklá na to, že by mi něco nevycházelo. Dostala jsem se na tři studijní Erasmus programy do zahraničí, vždy na moji prioritní univerzitu, kam jsem chtěla nejvíce. Proto jsem měla dojem, že přijímací řízení do programu do USA zvládnu levou zadní.

A nestalo se… Pokud si správně pamatuji, na program jsem se hlásila třikrát. Dvakrát jsem se dostala přes přihlášky k pohovoru, potřetí jsem byla na pohovor pozvaná, ale byla jsem v tu dobu v zahraničí, takže jsem na pohovor nemohla.

V té době jsem tohle brala jako svůj největší, zásadní neúspěch a říkala si, co je se mnou špatně. Horší to bylo hlavně i kvůli tomu, že jsem vyletěla na ústním pohovoru, kde jsem měla dojem, že je se mnou něco divného naprosto po všech stránkách.

 

A co z toho?

Vzdala jsem to? Ne, zkusila jsem si najít jinou cestu, a tak jsem se přihlásila na letní Work and Travel program do USA. A tam jsem se opět dostala na místo, kam jsem chtěla nejvíce.

When one door closes, another opens.

Litovala jsem toho, že jsem se tenkrát nedostala studijně do USA? Trochu. Ale nyní zpětně vidím, že když bych se tam dostala, nehlásila bych se pak na letní Work and Travel a nezažila bych to nejlepší léto svého univerzitního života. Takže zpětně vidím, že i tenhle fail měl smysl.

Dalších pokažených věcí byla spousta. Jen už jsou to v současnosti věci, na které si ani nevzpomenu, protože člověk stejně vždy spíše vzpomíná raději na ty pozitivní věci. A všechno špatné je nakonec dobré.

 

6) Blízké vztahy nade vše

Nejblizsi-lide
S těmi nejdražšími průřezem posledních 10 let. A všichni se mnou "vydrželi" doteď. 🙂

Dlouho jsem měla období, kdy jsem upřednostňovala pracovní a „kariérní“ aktivity před trávením času s blízkými.

Jít si sednout s kamarádkou na čaj? Ne, díky, raději hlavně studovat, ať mám áčko z blížícího se testu.

Jet o víkendu na výlet s kamarády? Nemám čas, musím raději chystat konferenci, která se blíží a kterou spoluorganizuji.

V období, kdy jsem dokonce rok bydlela ve stejném městě s jedním ze svých nejbližších lidí, jsem raději trávila více času pracovními aktivitami než s ní.

A ne, tohle vyhýbání sociálních interakcí s lidmi nebylo jenom kvůli mojí introverzní povaze, ale i proto, že jsem tuto dobu měla dojem, že trávení času s nimi mě nějak „brzdí“ od vlastního rozvoje a posunu dále.

 

Když se mění priority

Když se na to dívám zpětně, dost těchto věcí lituji, ale vím, že v tu dobu prostě pro mě dávaly smysl. A vím, že teď jsem si tyhle priority v této oblasti dost posunula.

Když teď mám na výběr mezi tím, jestli budu řešit něco pracovního anebo si raději půjdu užívat času s blízkými, ve velké části případů, kdy racionálně vím, že to zásadně neovlivní konečný výsledek, se snažím volit to druhé.

Ve výsledku život není o tom, kolik toho zvládneš, ale kolik hezkých vzpomínek si odneseš. 

Zpětně totiž vidím, že stejně z různých volnočasově-školně-pracovních kolektivů jsem ty nejlepší zážitky měla díky lidem, se kterými jsem tam trávila čas. S některými z nich už v kontaktu nejsem, ale s radostí na ně vzpomínám, z některých se stali jedni z mých nejbližších lidí. Ať patří do kterékoliv skupiny, jsem zpětně ráda, že jsem v těch chvílích opět neupřednostnila svoji šíleně workoholickou povahu, ale užívala jsem si ten čas i jinak.

Zároveň nikdy nevíme, kolik času se svými blízkými máme. Vždy se může něco stát a pak nás tenhle „společně ne-strávený“ čas může hodně mrzet. Tohle jsou ale ty věci, které už vrátit zpátky nemůžeme. Jen si je často uvědomíme až ve chvílích, kdy je příliš pozdě.

 

7) Věci pro radost mají smysl

veci-pro-radost
Věci jen tak pro radost: hraní na klavír, tulení se s kocourem, pohyb a acrojóga (většinou jsem já ta nahoře), šití a dělání jiných "šíleností". 🙂

Jako workoholik jsem dlouho měla problém dělat věci, u kterých jsem měla dojem, že mě „kariérně nerozvíjí“.

Většinu svých činností jsem vždy brala optikou toho, že buď mě někam kariérně posunou anebo je nemá cenu dělat. Mezi ty "produktivní činnosti" patřily například kurzy marketingu nebo grafiky.

A tak jsem se dost dlouho ochuzovala o to dělat věci jenom „prostě proto“.

Postupem času jsem ale zjistila, že ta vyváženost je nutná. Nejde dělat jenom věci, ze kterých bude nějaký „těžký produktivní výsledek“.

A jsem ráda, že jsem si postupem času mentálně „dovolila“ přepnout a dělat některé věci jenom proto, že mě těší. Mezi to v posledních letech patří třeba hraní na klavír, šití anebo acrojógování.

Postupem času bych si těchto aktivit ráda připrala i více.

 

A co dál?

Pokaždé, když slyším některou ze svých rockových skupin, mám chuť si od rodičů přivézt elektrickou kytaru a začít na ni zase po hodně-hodně letech hrát.

"Čím chceš být v životě?" "Šťastným."

Stejně tak se některou zimu hecnout, zaplatit si instruktora a oprášit snowboard, který mi už pěknou řádku let leží u rodičů na půdě.

Anebo si opět od rodičů z pod své dětské postele vytáhnout bavlnky a začít vyšívat, jako jsem to dělala celé dětství.

Věcí, co bych se chtěla naučit či se v nich zlepšit je spousta. Život nakonec není jen o práci, ale hlavně o tom mít prostě že života radost. A tohle jsem konečně pochopila i já ...

 

 

To by bylo vše z mého "třicátkového shrnutí". Možná jste tu zjistili něco nového o mě, možná jste získali nějakou inspiraci pro sebe, co třeba zkusit nového. 🙂

Já se budu těšit na viděnou opět u dalších článků.

Případně další střípky z mého života naleznete pravidelně na mém Facebooku, Instagramu či se přidejte do mé zeleně-investiční skupiny na FB.

Anebo pokud v něm ještě nejste, přidejte se i do mého newsletteru, kde rovnou po přihlášení získáte investiční mini e-book zdarma. 🙂

Mějte krásný den!

Zanechat komentář:


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.