Obvykle na konci každého roku mám tendenci pro sebe hodnotit uplynulý rok. Většinou mám dojem, že se ten rok nic nestalo, dokud si neprohlídnu v mobilu svoje fotky. Až potom mi dojde, že to tak vůbec nebylo a že vlastně ten uplynulý rok stál vážně za to. 🙂 A nejinak tomu bylo i loni. Zavzpomínáte si na ten loňský rok se mnou? 🙂
Posledních několik let tvoří téma ekologie a nulového odpadu velkou část mého života. Ráda přednáším, chodím se vzdělávat na různé debaty a přednášky a taky se snažím věnovat blogu. Nicméně když se zamyslím nad svými činnostmi ve volném čase, určitý zájem o lepší životní prostředí mi prolíná tak nějak vše. 🙂
Začátek roku 2019 byl ve znamení zkouškového a stěhování. Chystala jsem se totiž si splnit jeden ze svých snů, a to studovat ve Velké Británii. I když jen na půl roku na Erasmus, i tak jsem byla nadšená. Vždycky jsem byla tak trochu cestovací maniak…. Byl to totiž můj třetí Erasmus, předtím jsem strávila půl roku ve Švédsku a rok ve Finsku. Tentokrát jsem se ale rozhodla to pojmout jinak a udržitelněji, takže jsem na cestu do Anglie zvolila autobus. Kvůli tomu jsem si užila téměř 24hodinovu cestu do cíle, kterým bylo městečko Loughborough severně od Londýna. Bohužel jsem se ale kvůli Británii musela odstěhovat z Brna, abych nemusela platit zbytečně za podnájem. Mimochodem, jsem jediná, kdo když se odstěhovává, nachází věci, které nechápe, kde je vůbec vzal? 😀
Během ledna jsem ale stihla ještě jednu přednášku o domácnosti bez odpadu v Praze, která byla super. 🙂
Jaro potom bylo hodně ve znamení výletů a objevování nového. I když jsem v Anglii (a v Británii celkově) už byla předtím mnohokrát, je to podle mě jedna ze zemí, kde je pořád co objevovat. Hlavně jejich národní parky, které miluji. Díky semestru tam jsem navštívila například Lake District (i s výšlapem po sněhu v děravých botaskách), Snowdonii, několik parků ve Walesu a taky jsem si užila výšlap na nejvyšší horu Velké Británie Ben Nevis, která leží ve Skotsku. To byl zrovna výšlap, na který asi nikdy nezapomenu. Není nad to, když vám celou dobu lije, je mlha a z vrchu nevidíte naprosto nic. Svoje kalhoty jsem sušila další tři dny, protože jsem se pořád kvůli cestování stěhovala z místa na místo a neměla jsem možnost si je pořádně nikde rozvěsit. Nicméně i tak jsem si ten výšlap užila a měla jsem ze sebe dobrý pocit, že jsem to zvládla. 🙂 Být v přírodě je pro mě prostě vždycky skvělý pocit a i to, že člověk překoná trochu nepohodlí a nenechá se odradit, je fajn pocit. 🙂
Zároveň jsem během jara měla ještě několik milých návštěv z Česka, díky nimž jsem se podívala na další nová místa. Navštívila jsem třeba ostrov Man (který je nádherný!) anebo s rodiči jsem se podívala do Walesu na několik miniostrůvků. Tam se chtěl hlavně podívat taťka, protože tam mělo být nějaké vzácné ptactvo (aneb v lásce k přírodě se genetika nezapře).
V Anglii jsem si zároveň užila jeden „aspekt“, který mi v Česku chybí, a to potkávat se s podobně smýšlejícími lidmi. Každý pátek byla totiž pravidelná schůzka našeho univerzitního zahradnického klubu. Věk účastníků byl naprosto neomezený: od malých děcek, přes univerzitní studenty a maminky až po naše „vedoucí“, kterými byly skvělé asi 70leté babičky. Každý pátek jsme řešili, u čeho je zrovna sázecí sezóna, co je dobré mít v zahradě za květiny pro vhodnou biodiverzitu anebo na co přilákat více včel, aby se měly čím krmit. Naše výpěstky jsme také občas hrdě prodávali na univerzitním trhu a chlubili jsme se, že je vše kompletně bio bez jakýchkoliv chemických postřiků. A ačkoliv nejsem typ člověka, který by se obvykle šel dobrovolně hrabat v hlíně, tyhle pátky byly skvělé. 🙂
Je zvláštní, že od spousty ekologicky-smýšlejících jedinců slyším, že mají svoje sociální bubliny podobně smýšlejících lidí a je pro ně občas obtížné se dostat mezi „ostatní“ lidi. Já to mám paradoxně úplně naopak a většina mých blízkých je značně „eko-skeptická.“ Já jsem většinou ten jediný environmentálně nadšený jedinec ve svém okolí. 🙂 I proto tyhle páteční odpoledne v Anglii na zahrádce pro mě byly krásné chvíle, které mi teď v Česku trochu chybí.
V Anglii jsem byla do poloviny června. V dubnu jsem si ale na pár týdnů musela „odskočit“ ze zdravotních důvodů domů. Využila jsem tuto návštěvu ale i k něčemu pozitivnímu a měla jsem v té době dvě přednášky o bezodpadové domácnosti, na které jsem byla pozvaná. Jednu jsem měla v kuřimské knihovně a druhou v pražské centrále O2. Jsem moc ráda, když i velké firmy mají zájem vzdělávat své zaměstnance v něčem udržitelném. Obě přednášky byly super a měla jsem skvělé účastníky, se kterými jsem si výborně zadebatovala. Vždycky jsem moc ráda za ty návštěvníky, kteří si mě nejen přijdou poslechnout, ale připojí i svoje osobní postřehy či zvídavé dotazy. 🙂
V červnu jsem se vrátila domů a užila jsem si v rodinném kruhu návštěvu muzikálu v Praze a také výlet do lázní v Karlových Varech. Tam jsem byla na pár dní jen s mamkou a ségrou a užily jsme si i nějaké to cestování po okolí.
V červnu se také konal Týden sdílení, které organizuje web Naučmese. V rámci něho někteří lektoři kurzů pořádají své kurzy zdarma, tedy mají možnost na ně přijít i lidé, kteří si to normálně například nemohou dovolit. Já se se svým kurzem o bezodpadové domácnosti též připojila. Užila jsem si moc přednášku na místě, organizaci před tím ale vůbec. Bohužel se mi potvrdilo, že jakmile je něco zdarma, přihlásí se naprosto každý a pak se buď ani nenamáhá odhlásit anebo se odhlásí v den akce. Strávila jsem tedy asi více času dopisováním si s účastníky, kteří se omlouvali, že nedorazí a ať je vymažu (což já sama dělat nemohla), než samotným přednášením. A to člověk asi zamrzí. Nicméně účastníci na místě byli pak skvělí a moc jim za to děkuji. 🙂
První dva týdny v červenci se nesly v duchu letní školy Balkánské akademie, kterou jsem měla v Brně a která byl moc fajn. Přes den jsme měli přednášky, večer jsme chodili na autorská čtení rumunských autorů a poté jsme s nimi měli i privátní besedy.
Kromě toho se červenec nesl i v duchu hledání práce. Jsem totiž asi jeden z těch hodně divných lidí, kteří opravdu rádi studují. Takže ačkoliv jsem vždy chodila někam pracovat brigádně, stále jsem k tomu měla školu. Úspěšně jsem před několika lety dokončila magistra anglistiky, k tomu jsem měla dálkové studium cestovního ruchu a ještě jsem si prezenčně přidala mezinárodní vztahy. Ano, jsem hráblá. 😀 Nicméně byly to vždy obory, které mě lákaly, a asi jsem si nemohla vybrat.
Červen byl ale znamení 26. narozenin a s tím vznikla i potřeba najít si HPP (na poloviční úvazek). Na konci července jsem tedy začala pracovat v call centru jedné nejmenované autobusové a vlakové firmy. Upřímně, nikdy více. Byla jsem tam do konce srpna a stačilo mi to až až. 🙂
Naštěstí jsem už několik let brigádně pracovala na univerzitě ve Středisku Teiresiás, což je středisko pro studenty se speciálními potřebami, kde jsem dělala přepisovatelku neslyšícím a nedoslýchavým studentům. V praxi to znamená, že jsem se studenty chodila na přednášky a na notebooku jsem psala vše, co říká vyučující, aby si to oni mohli přečíst na obrazovce a věděli, co se o hodinu děje. Právě díky této dlouhodobé brigádě jsem dostala v létě nabídku tam od září nastoupit na poloviční úvazek. A vzhledem k tomu, že tohle byla práce, která mě opravdu bavila, byla smysluplná a zajímavá, neváhala jsem. Takže v srpnu jsem zamávala žlutým autobusům a šla spokojeně na univerzitu, kde jsem doteď a nic bych na tom neměnila. 🙂
V srpnu jsem si užila třídenní výlet do Slovenského ráje, který miluji. Potom ještě na týden jsem s kamarády vyjela na chatu do Českého Švýcarska a na jeden víkend s tátou na Šumavu na exkurzi pořádanou Hnutím Duha. Zároveň jsem i absolvovala bezodpadovou přednášku na festivalu Život je v Brodku u Přerova. Léto bylo tedy skvělé. 🙂
V září jsem úspěšně dokončila druhou ze svých škol, a tedy tu dálkovou: cestovní ruch. Bakalářku jsem dopsala v Anglii (což tam bylo občas za trest) a paradoxně byla také trochu ekologicky zaměřená. Zkoumala jsem v ní vliv EU na životní prostředí v České republice. Enviro tématika se dá nacpat prostě všude. 🙂
Kromě toho jsem na konci měsíce ještě vycestovala na týdenní Erasmus+ program do Turecka zaměřený na podnikání. V Turecku jsem byla poprvé a ještě jsem měla možnost se dozvědět něco nového. Za mě super. 🙂
Podzim se poté nesl hlavně v duchu školy, práce a dodělávání knížky. Bylo to občas hodně náročné. Knížku jsem četla už asi milionkrát, aby byla dokonalá. A často jsem obdivovala hlavně svoji slečnu sazečku, že mě za můj další výmysl ještě neklepla. Díky tomu je ale vážně krásná a teď už každým dnem půjde do tisku. 🙂
Na podzim jsem se také účastnila v Brně festivalu o minimalismu Stačí málo. Bylo to super a hlavně to bylo zaměřené nejen minimalisticky, ale i ekologicky. Hold to jde ruku v ruce. 🙂
V listopadu jsem ještě byla pozvaná udělat bezodpadovou přednášku v Hnutí Brontosaurus, což bylo moc super. Také jsem se účastnila Klimadílny, což byla dvouvíkendová akce pořádaná hnutím Limity jsme my, kde jsme se učili více o tom, jak se organizovat, plánovat kampaně či dělat fundraising.
A prosinec? Ten už byl volnější. Odbyla jsme si dvě zkoušky ve škole, vzala si dovolenou a užívala si hlavně skoro dva týdny doma s rodinou. Bylo to krásné zakončení uplynulého roku. 🙂
Kromě všech akcí jsem u sebe doma zaznamenala ještě jednu novinku: pořídila jsem si nové přírůstek: kombuchu. 😀 Krmit to člověk musí též, takže je to vlastně takové adoptivní dítě. Zatím žije a já se snažím vyladit chuť. V tom to trochu pokulhává. 🙂
A co 2020? Plánů je spousta. Hlavně konečně mít vytištěnou knížku Konec doby odpadové (která už nyní vážně poletí do tiskárny a bude to) a začít s podcastem. Potom mám ještě pár plánů, které vám možná prozradím časem. 🙂 Nicméně mám hodně osobních i „profesních“ cílů. Ráda je pak budu s vámi tady sdílet. Moc děkuji všem, kteří mě stále čtete a podporujete, moc si toho vážím. A budu doufat, že vás moje tvorba bude bavit i nadále. 🙂
Jinak pokud taky máte dojem, že rok 2019 za moc nestál a skoro nic se nedělo, doporučuji vám si napsat podobné zhodnocení. Hodně rychle vás to vyvede z omylu. 🙂