Žabomyší války… To je přesně to, co mě napadá, když občas sleduji asi největší Zero Waste českou skupinu na FB. Někdo jí maso a tím pádem se na to celé může rovnou vykašlat, protože stejně už zamořuje planetu dost. Někdo se líčí, čímž si ničí svojí pokožku, zamořuje kosmetikou řeky a vlastně taky ničí planetu. A někdo další zase cestuje každý rok do Asie, čímž zanechává za sebou takovou uhlíkovou stopu, že redukovat odpad už nemá cenu vůbec… Také v tom nějakou konverzaci poznáváte? A proč se jen nezamyslet nad tím, že každý má jiné „proč“ a začal redukovat svůj odpad z úplně jiného důvody než vy??
Simon Sinek, jeden z nejznámějších americko-britských motivačních spíkrů, v jedné ze svých knih Start with Why (Začněte s proč) vysvětluje teorii toho, že abyste dělali cokoliv ve svých životech, musíte začít s tím, že si uvědomíte, proč to děláte. A tohle je podle mě teze, kterou by lidé měli aplikovat i ve svých Zero Waste životech a brát ji v potaz při jednání s ostatními lidmi a hlavně při jejich respektování.
Každý z nás začal bezodpadovost pravděpodobně řešit z jiného důvodu. Někdo miluje potápění a nechce se v moři topit mezi PET láhvemi a plastovými sáčky. Někdo řeší svoje zdraví a nelíbí se mu představa toho, že v pitné vodě popíjí mikroplasty a při konzumaci ryby si dá k obědu také i kus plastu. Někdo prostě chce jen chodit do přírody bez toho, aniž by musel cestou sbírat za každým stromem několik plastových láhví. Někomu třeba vadí, jak negativně odpad a hlavně plast působí na (obzvláště mořské) živočichy. A někdo pod Zero Waste chápe i komplexně celý svět, globální oteplování a tím pádem odmítá i jíst zvířata a zvířecí produkty, protože jsou jedním z největších znečišťovatelů ovzduší.
Každý začal bezodpadovost a Zero Waste řešit z jiného důvodů. Každý má jiné „proč“, ale často mezi sebou nedokážeme pochopit, když ostatní dělají něco, čímž dosahování našemu „proč“ naprosto škodí. A zde vznikají takové konflikty, že spolu lidé, které na obecné rovině spojuje stejná myšlenka, už nejsou schopni ani promluvit a spíše se někam pošlou. Proč ale nezkusit trochu tolerance?
Ráda bych tu probrala nejčastější druhy konfliktů.
Jídelní preference
Pravděpodobně záležitost, u které jsou lidé nejčastěji schopni se pohádat skoro do krve. Sama budu upřímná. Maso nejím asi deset let a v té době to nemělo nic společného s ekologií. Prostě jsem trochu přecitlivělý jedinec, který má rád zvířata a v té době se mi protivila představa toho, že s čím se jeden den mazlím, mám druhý den na talíři (doslovně). Byla jsem ještě relativně děcko a přestat jíst maso byla v té době nejjednodušší volba, jak si aspoň trochu stát za svými principy v domácnosti, kde mezi nejčastější obědy patřily králíci či kachny. Až postupem času, co jsem se začala více zajímat o celý proces chovu zvířat, jsem začala mít problémy i s mléčnými výrobky a vejci. Nyní bych se nenazvala vegankou, ale asi 95 % mé stravy veganské je. Mám problém s velkohospodářským průmyslem a nechci ho podporovat, protože to jde proti mým osobním postojům a proti mému „proč“. Bezopadovost jsem začala řešit ze dvou důvodů. První je, jaké mají plasty a odpad celkově dopad na živočichy na zemi. Že se dostávají do zvířecích těl, zvířata v moři se do plastu zahrabávají, jak mořské, tak ty suchozemské. To, že budu regulovat jezení živočišných výrobků na minimum mi s mým „proč“ jen koresponduje. Druhým důvodem bylo, že miluji cestování a vidět hromadu plastu uprostřed lesa mi trhá srdce. To samé v mořích a oceánech, kde nemá člověk jedinec naprosto žádnou šanci ho vybrat.
Ačkoliv maso nejím, nikdy jsem se snažila nedávat masožravcům najevo svojí „nadřazenost“ či cokoliv jiného. Moje „proč“ je v tomhle případě jasné. Úcta ke zvířatům je pro mě hodně důležitá a je to pro mě jedna z priorit. Beru to, že tohle je můj postoj a že ne každý to musí vnímat stejně. Proto u zrovna téhle věci jsem už asi úplně alergická na to, když se vždy u řešení toho, jak bezobalově nakupovat maso či sýry na některých FB Zero Waste skupinách místo věcné odpovědi objevují odpovědi typu, že když už vůbec daný člověk jí maso, čímž ničí celou planetu, tak nemá cenu řešit trochu toho plastu a jaké je to pokrytectví. Obě skupinky se zde nechápou. Vegani si o masožravcích myslí, jak jsou pokrytečtí, masožravci o veganech zase že jsou šílení radikálové, kteří nejsou schopni přijmout jakýkoliv názor.
Já se zde obvykle překvapivě zastávám strany masožravců. Ne každý má stejné „proč“ jako vy. Pro vegany je ochrana zvířat jedna z priorit a to, že je zemědělský průmysl jeden z největších světových znečišťovatelů je pro ně jen další argument, proč je to prostě základ Zero Waste. Jen spousta lidí se ale snaží redukovat odpad naprosto kvůli jiným věcem. Někdo nechce mít mikroplasty ve vodě, kterou si nalije z kohoutku. Někdo miluje potápění v moři a vadí mu pozorovat ryby přes tuny plastu. Někdo se chce prostě jen projít do přírody, aniž tam na něj někde vykoukla plastová láhev… Každý má zde jiné „proč“ a zrovna to jeho nemusí vůbec souviset s globálním oteplováním, ale s úplně jiným aspektem, proč pro něho řešit plastové obaly má smysl. Plasty v moři veganství nezachrání. Každý dělá to, co je správně pro něj a co naplňuje to, proč dané věci dělá. Zkuste tady třeba pochopit i jiný náhled pohledu.
Zároveň bych ráda zde ještě přidala poznámku o individualitě. Ne každému musí veganství vyhovovat ze stravovacího pohledu. Přestože si myslím, že při veganství je možné oficiálně získat všechno potřebné látky pro život (kromě tedy B12, tu doplňuji vitamíny), ne každému to i přesto musí vyhovovat. Je to stejné jako s různými stravovacími styly. Někdo si nemůže vynachválit nízkosacharidové stravování, zatímco jiní při něm padají únavou. Někomu vyhovuje paleo, zatímco jiní nejsou po paleu stravování schopní se pořádně ani zvednout. Prostě každý je jiný a každému vyhovuje něco jiného. Každé tělo reaguje na různé druhy stravování jinak a ne každému to sedne. Já například při nízkosacharidové stravě nemám vůbec energii, zatímco při veganské obvykle výše sacharidové stravě jsem jak „naspídovaná“. Znám jedince, co to mají přesně naopak. Ne každému to prostě sedne.
Na závěr této části trochu veselejší video. Berte s rezervou, nicméně bohužel na tom někdy něco je. 🙁
Líčení
Věc, která mě nikdy nepřestane překvapovat, jak může někoho tak moc vytáčet. Sama se moc nelíčím… Důvody to má spíše praktické než bezodpadové či eko. Asi rok jsem jezdila do školy na kole a po několika kilometrech jsem vždy byla tak splavená, že jsem make-up měla asi úplně všude. Po pár měsících jsem malování tedy vzdala a skončila jsem u toho, že linky vystačí a pořád vypadám jako člověk.
Přesto mě ale u toho nikdy nepřestane překvapovat, kolik „bezodpadových lidí“ má takové problémy s tím, když se někdo líčí. Často zažívám momenty, že na FB skupině například při otázce „jaké byste mi doporučili přírodní štětce na líčení“ vidím jen odpověď „nelič se, není to zdravé“ a podobně. Co je na tom ale špatného? Ne každá žena má to štěstí mít bezpupínkovou pleť. A spousta žen si prostě líčení užívá. Zatímco pro někoho je prioritou být přirozená a líčení vidí jen jako společenskou konvenci, která se od žen očekává, jiné si líčení užívají a baví je to. Je snad ta dotyčná ale o něco míň než ostatní ženy? Ani náhodou…
Cestování
Tady bych ráda probrala cestování a hlavně letadlovou dopravu. Asi každý z nás to někdy slyšel. Uhlíková stopa, letadlová doprava jako obrovský znečišťovatel ovzduší, hromady plastu vypotřebovaného na palubě při jídle a tak dále…
Pro mě je cestování jedna z nejvíce naplňujících činností. Miluji objevování nových zemí, kultur, zkoušení nových jídel a „divných“ zážitků… Zároveň díky cestování jsem se začala snažit omezovat více svůj odpad. Je to už pár let, co jsem byla v Indonésii, kde jsem si asi poprvé uvědomila problém odpadu v rozvojových zemích. Plasty na jedno použití asi na všechno, vše se poté hodilo před dům a zapálilo, případně hodilo do řeky. Naprosto běžné a nikoho to tam nijak neznepokojovalo. Recyklační služby či vůbec jakékoliv odpadové služby tam naprosto nefungovaly. Já jako někdo, kdo v té době byl zvyklý recyklovat asi vše, tam velmi tiše trpěl. Když jsem o několik měsíců později náhodou narazila na český Zero Waste blog Love Your Home, neměla jsem nad čím přemýšlet. Dávalo mi to smysl a začala jsem tenhle bezodpadový zdravější svět ještě více prozkoumávat.
Od té doby uběhlo už pár let a já nyní vyprodukuji za měsíc tak málo odpadu co jsem dříve vyprodukovala možná méně než za týden (vlastně asi určitě :)). Nicméně od té doby jsem se jedné věci prostě nevzdala: cestování. Přestože po Evropě je cestování bez letadla v některých částech jednoduché, jsou místa, kam dojet jinou než letadlovou dopravou je dost šílené. To ani nemluvím o mimoevropských zemích, kde je to v podstatě nemožné. Přesto je pro mě ale lítání jednou z věcí, kterou kvůli Zero Waste a ekologii neobětuji. Spousta lidí tuto věc často kritizuje. Dost často vidím třeba v komentářích pod videy u youtuberky Weef, která má inspirační cestovací kanál, kde často diskutuje i Zero Waste, poznámky o tom, že je sice hezké, že dělá Zero Waste, ale lítání s tím tedy nekoresponduje jak šílenou uhlíkovou stopu vytváří. I přes tuhle kritiku se toho ale nevzdá. Stejně jako pro ní je pro mě cestování něco, co mě naplňuje. Moje „proč“ u Zero Waste se neshoduje s tím, abych se téhle vášně vzdala. Zároveň při cestování si ještě více uvědomuji, proč to má smysl.. Když například vidím pláž v Barceloně zanešenou plastem, která před 15 lety byla krásně čistá…
Minimalismus za každou cenu
Minimalismus. Slovo, které začínám pomalu nesnášet, přestože ho taky praktikuji. U minimalismu uznávám jednu věc: je praktický. Je super nemít spoustu věcí, ze kterých vlastně většinu nikdy nepoužijete, či jen otevřít šatní skříň a nemuset se složitě prohrabovat třicatery páry šatů, ze kterých nosíte vlastně jen tři. Přesto je tento termín ale něco, co mi připadá v poslední době nadužívané a hlavně často vynucené. Dost často na různých Zero Waste blozích vidím fotky daných blogerek u toho, jak vytřiďují určité věci. Oblečení, knížky, kuchyňské vybavení… A zároveň často u toho také vidím komentáře typu „Vůbec se mi do toho nechtělo, ale musela jsem“, „Trhá mi to srdce, ale snažím se redukovat věci“ a podobně. U těchto komentářů se ptám sama sebe, chtějí se ti lidé těch věcí vůbec zbavovat, nebo to dělají jen proto, že je to prostě jen teď „trendy“? Mít minimum věcí, prázdné poličky a nejlépe skoro žádný majetek? Já si u těchto fotek a komentářů nemůžu někdy zbavit dojmu, že zde je ten Zero Waste a minimalismus až trochu násilný. Že se zbavujeme něčeho, co chceme mít, jen proto, že máme pocit, že bychom „měli“.
Pokud se zbavujete věcí, protože chcete a cítíte, že z vás spíše vysávají energii, chápu to a děláte dobře. Pokud se ale něčeho zbavujete proto, že máte dojem, že byste „měli“, rychle se na to vykašlete.
Miluji knížky.. Mám poličky a knihovnu narvanou knížkami a nehodlám se jich zbavit. Přestože většina z nich splňují funkci „chci jí mít prostě jen v poličce, protože co kdyby náhodou“, jsem ráda, že je vlastním. Nechci se v tomto případě podřídit minimalistickému trendu, jen proto, že bych prostě „měla“. Pokud i vy máte u něčeho pocity, že byste se toho měli zbavit, jen protože, že to teď frčí, nedělejte to. Nezbavujte se věcí, které máte rádi, jen proto, že se to od vás jako od „zirouvejsťáků“ čeká. Pokud vaše „proč“ není redukovat množství věcí, co máte, abyste třeba měli více místa na jiné věci, vykašlete se na to.
Na závěr této části vtipné video, jak dopadne minimalismus, když ho trochu přežijete.
Dárky
Jedním z častých nářeků, které na internetu vidím, je to, když někdo mimo „bezobalovou komunitu“ dá „bezobalákovi“ či jeho potomkovi něco, co je zabalené/nezdravé/plastové. Například když babička dá vnoučkovi Brumíka a maminka z toho je tak vzteklá, že to musí dát na FB, protože jí babička naprosto ničí bezobalové snažení a dává vnoučkovi to nejhorší na světě. A zde se objeví druhý proud, který mamince naprosto vynadá, že má být ráda, že se babička vůbec stará.
Co zkusit ale občas něco tak moc neřešit? Co prostě jen některé věci nechat plavat? Já sama chápu, že pro někoho, kdo se snaží minimalizovat odpad a zároveň třeba i zdravě stravovat své děti musí být takové věci frustrující. Nicméně není lepší, že vám či vašim potomkům vaši blízcí chtějí dát aspoň něco, protože si myslí, že vás to potěší?
Já sama dostávám zabalené dárky často. Ale často to bývá třeba sušené ovoce, musli či nějaká jiná mňamka, kterou miluji a u které daný člověk ví, že mě potěší. Ale místo toho, abych se vztekala nad tím, že „další plast, takového bordelu….“ jsem ráda, že si ten daný aspoň vzpomněl a snažil se mi něco dát. Stejně tak když dá babička vnoučkovi Brumíka (které dítě nemiluje sladké?). Nebo co když dostanete nějakou zabalenou svíčku od kamarádky (většina ženských prostě ráda svíčky) či například růže v plastovém obalu? Snažte se oceňovat to, že jste něco dostali a že na vás někdo myslet. Je sice super, když váš blízký vám dá něco, co je přesně podle vašich představ, nicméně i tak se můžete naučit přijímat dárky, které tu představu ne vždy naplňují. A můžete se snažit tomu dotyčnému to pro příště vysvětlit. Jen prostě daná osoba nemá stejně „proč“ jako vy. Chce vám jen udělat radost.. nebo svému vnoučkovi.
Nikdo není čistý
Přestože si můžeme myslet, že my zrovna děláme přesto to správné a jsme jediní kompletní bez chyb, vždycky budeme dělat něco, čímž budeme narušovat „proč“ někoho jiného. Myslíte si, že ne? Tak například, nakupujete:
- Produkty bez palmového oleje?
- Jen lokální produkty?
- Materiály, které nejsou syntetické (a tedy většinou plastové)?
- Věci, které byly vyrobeny za férových podmínek (hlavně v módním průmyslu)?
- Potraviny, při jejichž produkci dostali zaměstnanci řádně zaplaceno (fair trade)?
- Naprosto přírodní drogerii a kosmetiku (aby neznečišťovala řeky)?
- A mnoho dalšího….
Kdo z vás by řekl na všechno z předchozího ne? Když si nad tím upřímně zapřemýšlíte, pravděpodobně každý z nás si řekne, že něco z toho asi stejně nakupuje. Přesto je to třeba něco, za co bojují tisíce, pokud ne třeba i statisíce lidí po celém světě.
Trocha respektu ještě nikdy nikoho nezabila…
Tímto článkem se nesnažím někoho naštvat ani si utahovat. Jen mi jde o to, že lidé, který mají stejný zájem a cíl na obecné rovině by se měli spíše spojit, aby se k němu více přiblížili, než aby se navzájem dohadovali, kdo ho dělá „více správně.“ Než někoho hnusně napadnete nebo obviníte, zkuste se jen zamyslet nad tím, že má jiné „proč“ než vy. Přestože mu jde o podobnou věc, jen to dělá z jiného důvodu a má jiné priority. Zkuste ostatní pochopit před tím, než je začnete odsuzovat. Společně toho lidé zvládnou více než každý sám…
Zero Waste je o obětování se.. Obětujete část svých zvyků a vyměníte je za ty, které jsou v souladu s tím, čeho chcete dosáhnout. Každý je ochotný obětovat něco jiného. Někdo obětuje jezení masa a živočišných produktů, někdo obětuje svoji pohodlnost a začne si nosit látkové pytlíčky a tašky do obchodu. Někdo zase bude pečlivě studovat složení veškeré své drogerie a kosmetiky, aby neposílal žádné škodlivé látky do prostředí. Já jsem převážně schopná obětovat jezení živočišných produktů a své nakupovací zvyky, abych co nejméně ohrožovala ostatní živočichy, jak ty ve velkochovech, tak ty v moři, kteří trpí naším „pravidelným přísunem v plastu“. Nejsem ale schopná obětovat cestování, abych měla ještě nižší dopad na planetu. A každý to má jinak…
Co je vaše proč a co jste schopní obětovat? A není smysluplnější snažit se ostatní podporovat v dělání naší planety lepší místo hádání se o tom, že mají jiné důvody než vy?
